Filip
Dvořák

Text Michalal Novotného

V jádru Dvořákovy práce pro mne vždy byla výpověď: “myslím to vážně.” Ačkoliv může znít banálně, problematická je vůbec její možnost v oblasti tak zásadně pokrytecké, jako je současné umění. To nicméně neznamená, že by pozice Filipa Dvořáka byla naivní. Ale není ani pozicí, která by se proti uměleckému poli vymezovala, zaujetím nějakého opozičně retrográdního postoje, které se snaží vrátit před nějaké období. Dvořák spíše opatrně balancuje postoj, jak hovořit o závažnosti bez antikvářstí i bez ironie a to současnými prostředky a postupy. Jakým způsobem navázat na klasickou tradici, ale z dnešního bodu. Typicky tak propojuje tvarosloví velkých duchovních epoch, s dnešními materiály a postupy a zároveň jej rozšiřuje o současné formální asociace. A dělá tak se specifickou poctivostí. Celkové provedení si s tvary a jejich významy nepohrává svévolně, s tou kompozičně formální lehkostí, která vystavuje poučenost a zároveň nezainteresovanost, cynismus typický pro věčný kolotoč ve kterém se nízké stává vysokým a naopak. Přestože je celá řada materiálů laciných, jaksi provizorních, kulisových, nečetl bych jejich volbu jako snahu sdělení zrelativizovat, spíše jako samozřejmý postoj mladého umělce, kterým Dvořák je a který pracuje s dnešními prostředky. Lacinosti materiálů naopak ušlechtilými tvary jakoby pomáhá. Zachází s nimi ostatně ve výrazu velmio podobně jako s materiály tradičními. Snad by se dalo hovořit až o jakési esenciálnosti, kdy formy vystupují a působí až jaksi duchovně. Celkově také vždy cítíme jakousi vážnost, která je zakotvena v řemeslnosti, snaze o detail, pečlivé kompoziční vyváženosti. Ta se někdy může zdát až poněkud zemitou, a to nejen díky zálibě v krajinách, stejně jako vždy jaksi horizontálně vertikálních kompozicích, ale obecně v tom, že jsou díla jakoby vystavěná od základů. To ale opět zabraňuje onomu floutkovství, falešní eleganci a svévoli. Jeho díla nikdy nejsou gesticky suverénní, ale vždy spíše opatrně vyvážená. Dvořák nestaví na redukci, na skrývání a ořezávaní až na hranici čitelnosti, které vytváří umělecké napětí, ale naopak na určité štědrosti, až architektonické práci s materiálem, vybudování formy, která je spíše typologická než stylistická, spíše ideální než autorská. Dvořákova práce je vlastně určitým klasicismem, a to samozřejmě v dobrém slova smyslu. Na historickou linii spíše navazuje, než aby jí převracel, mísil a kolážoval. Důležitá je v jeho postoji i určitá intimní duchovnost, která nevychází z úzkosti extrémní subjektivity, ze zoufalství relativizace a samoty, ale stojí jaksi sebevědomě nohama na zemi. Zároveň možná až překvapivě uniká možnému ironickému nebo parodizujícímu čtení, i když se nebojí emotivně a asociativně nesmírně zatížené symboliky. Právě v tom je asi její největší síla. Přestože baroko a manýrismus dnes vnímáme jako období, ve kterém se formy emancipovaly od jejich významů, ve kterém se jejich spojení začala dynamizovat, jedná se zároveň nepochybně o dobu, ve které mělo umění zásadní duchovní roli. I v tomto směru by se tak práce Filipa Dvořáka, hlavně jakási odvaha dotahovat kompozice někdy snad až do určité očekávatelnosti, dala číst s odkazem k harmonii, s odkazem na umění, které nestojí na představě neustálých stylotvorných revolucí, ale spíše na ideálním propojení významu a formy, která tuto harmonii zprostředkovává. S tím opět souvisí i ona, v současném umění tolik neobvyklá upřímnost a přímost.