Paraziti
Série „Paraziti“ rozvíjí Roubalovu techniku figurální modelace pomocí svářecích svárů. Časově náročná, až sysifovská práce však pro Roubala není pouhým nástrojem k dosažení jinak neproveditelných vizuálních kvalit objektů, ale nese v sobě i řadu významových konotací. Fascinace řemeslností staví Roubala na jasnou stranu pomyslné barikády, která odděluje digitalizovaný akcelerovaný svět technologických zkratek a systémových „utilitek“ – tedy svět, v němž se vše „optimalizuje“ za účelem maximalizace zisku – od světa „staré dobré práce“. A právě v tomto „outsiderském světě“, v němž i ona prostá rukodělná a téměř bezvýznamná, opakující se monotónní práce má svůj vnitřní a nenahraditelný psychologický smysl, nachází Roubal své duchovní útočiště, ze kterého své sochy a objekty artikuluje s jasným sociálním podtextem. Jeho práce však není vyhraněnou společenskou kritikou, ale spíše způsobem, jak se s různými formami nerovností vnitřně, v jistém smyslu možná až meditativně, vyrovnávat. Přesto že formální provedení jednotlivých soch odkazuje na témata jako je vyhoření či vyčerpání, v jeho pozornosti tak nadále zůstává člověk, lidská bytost coby konstanta. Roubalův člověk tak nakonec, byť navenek se může jevit deformovaným, „zranitelným“, odcizeným a křičícím, přeci jen zůstává – coby člověk „z ocele“ – člověkem nezlomitelným, nezničitelným.
